Příspěvky nebo odpovědi uživatele Pavel Pršala

Anglais? Mais c'est le francais - seulment mal prononcé. Co zme si, to zme si. Hlavně standardně (nebo snad standartně?) Možná je to divné, ale oni za to nemohou (nebo nemůžou?) Já například mohu, ale nechci - zato oni "chcou", ale nechtějí. Je to divné, možná dokonce podivné - c'est bizard.

Myslete trochu, přece (stačí se podívat na stav pohledávek vůči zahraničí v bilanci ČNB)

Nebo může po exilu z intervenčního režimu i přechodně mírně oslabit

Je to typický příklad zločinného bolševika - katolického (neboť katolíci a bolševici jedno jsou a vždy byli - uctívání nesmyslných dogmat, neomylný papež, "vnitrostranická disciplína" atd. atp.)

Ale chce to "oprášiit" i Ladislaue Botkiewizce a věnovat se v novém kontextu i teorii souhrnných cenových indexů - bez toho se analýza a porozumění současných problémů s deflačními tendencemi neobejdou (technologicky pokrok "pádí" občas až příliš rychle a tradiční metody měření inflace selhávají - viz Bortkiewiczův "rozklad").

A co takhle doplnit úvahy o kvantitativním uvolňování nějakou smysluplnou kvantitativní analýzou - zejména statistikou globálního GDP (k dispozici jsou data MMF, Světové banky, CIA i předních světových ekonomických univerzit. Z nich vyplývá, že globální GDP (v paritě kupní síly) už "dávno" (relativně) překročil 100 bilionů ISD, tj. 100 000 miliard ISD (international standard dolars). Pokud se tempo růstu globální ekonomiky pohybuje mezi 3 - 4 % ročně ve srovnatelných cenách a mezi 4 - 6 % ročně v běžných cenách při stabilní rychlosti oběhu peněz (ale právě tam je díky zejména daňovým rájům "zakopán pes"), pak by emise nových peněz v celosvětovém měřítku mohla dosahovat zhruba 5 bilionů (5 000 mld.) USD (v paritě kupní síly by to bylo ještě více) ročně. Problém je ale právě s tou zpomalující se rychlostí oběhu peněz, které v uplynulých dekádách mizely až závratnou rychlostí v daňových rájích (jejich dnešní stav se odhaduje na 30 - 40 bilionů, tzn. 30 000 - 40 000 mld.) USD. A tam jsou de facto umrtveny, protože jsou to z větší části prostředky získané kriminalitou bílých límečků (zejména daňovými podvody). Za této situace asi centrálním bankám nic jiného než kvantitativní uvolňování nezbývá - a světe div se, ono to nevede k žádné hyperinflaci, jak většina zastánců "absolutního" ekonomického liberalismu sýčkovala ještě před 3 - 5 lety, nýbrž svět se stále potýká především s deflačními tlaky! Takže co s tím, že ano?

A ten je de facto jistý zhruba ve výši 10 % - za 3 roky to není až tak špatné při dnešních úrovních úročení fixních aktiv. A posílení CZK v tomto horizontu je prakticky stoprocentně jisté.

mys Dobré naděje. Ale, vem to čert, když jsem jako jedenáctiletý kluk četl poprvé Vzpouru na lodi Bounty, také jsem si to zpočátku ještě trochu pletl - až do chvíle, kdy kapitána Blighe bouře u mysu Horn donutili změnit kurz a plout do dnešní Francouzské Polynésie delší cestou, kolem mysu Dobré naděje.

Nebude to prohlubovat demotivaci platit vyšší důchodové pojistné do státní pojišťovny - zejména u těch tolik diskutovaných OSVČ? Podobné problémy se řešily již koncem 80. let, kdy se teprve zaváděl 50 % povinný odvod z mezd (de facto šlo tehdy o zavedení toho, čemu se dnes říká "superhrubá" mzda). Profesor Cyhelský z VŠE se už tehdy navíc zabýval konstrukcí ukazatele, který by kombinoval tzv. absolutní a relativní variabilitu - a jeho řešení přihlíželo k oběma. Zato ten současný návrh na udržování stejné tzv. absolutní variability na úkor snižování relativní variability (de fakto nivelizace penzí). Je to zkrátka až odporné, jak se někteří pod praporem "tržních" zákonů stávají propagátory ve skutečnosti nivelizačních a rovnostářských - ovšem zhusta pouze jedné skupině stranících opatření. Je to takový živnostnický populismus, bohužel podporovaný ČSSD? To se mi vůbec nelíbí.

Což mimochodem dokazuje jednak "inflační diferenciál" mezi oběma zeměmi udržovaný uměle ČNB, jednak by to potvrdila i obdobná cenová analýza - rychlejší růst cen služeb.

USA cca 8 200 tun, EMU (hl. Německo, Francie, Itálie) zhruba 8,5 tisíce tun, MMF cca 2,5 tisíce tun, Rusko a Čína (centrální banky) dohromady téměř 3 tisíce tun.  Kolik drží Velká Británie a ostatní důležité  centrální banky (Japonsko, Brazílie, Indie, Jižní Afrika)?  Tržní hodnota 1 tuny zlata je v současné době zhruba 1100 (USD)*33 000 (troyských uncí) = 33.300.000 USD. Krát 8200 tun = 3.300.000 USD a 8200 tun má tržní hodnotu zhruba 27 miliard USD (to představuje cca 1,6 promile z HDP). Podobná relace mezi zlatými rezervami centrálních bank a hrubým domácím produktem platí v současnosti i pro EMU. U Číny je zatím stav tzv. "měnového" zlata méně než poloviční (cca 10 mld. USD a v poměru k HDP Číny jen necelého 0,5 promile).

A toto je jeden z jejích zákonitých důsledků.

A devalvace juanu PBOC je trojnásobně mírnější. Schválně pro zajímavost. USD byl vůči CZK před 20 lety v podstatě na stejné, nebo jen mírně vyšší úrovni jako dnes. Mezitím se ovšem kurz dokázal během dvaceti let vychýlit oběma směry o více než 50 % - pohyboval se mezi minimální hodnotou cca 14 Kč za dolar až do 40 Kč za dolar (v červnu 1995 byl cca 27 Kč, takže výkyvy oběma směry dosáhly, vždy během maximálně 2 až 3 let). A tohle jakoby nikoho nevzrušuje, zato když se čínská měna pohne o necelá 2 %, tváří se všichni jakoby Číňani spáchali nějaký zločin. Je to pokrytecké a podlé zároveň (stejně jako masívní odliv dividend z české ekonomiky).

Zejména je namístě poukaz a srovnání s intenzitou zásahu ČNB z listopadu 2013, který byl ve srovnání s nynější čínskou "pohromou" trojnásobně mírnější (a navíc téměř zbytečný).

Byť zcela nesmyslně a bezkoncepčně. Takových, jakými byli němečtí ministři hospodářství Ludwig Erhardt nebo Helmut Schmidt, je jako šafránu.

Klidně by to mohlo být až 10 % - alespoň z hlediska "analogie" s podobnými, téměř 2 roky starými (a podle mého názoru zbytečnými - zejména v globálním kontextu) opatřeními ČNB.

Také mě vadí, že ČNB dodatečně natištěné peníze používá k nákupům "cizích papírků", jejichž smysluplné využití v budoucnu "je otázne", ako vravia bratia Slováci. FED naproti tomu během QE  pouštěl  každoročně do ekonomiky 1 bilion dolarů, což odpovídalo zhruba 1/15 amerického HDP (pokud by tomu v českých podmínkách odpovídala  zhruba 1/15 našeho HDP, šlo by každoročně o zhruba 250 - 300 miliard Kč po dobu několika let, přinejmenším však cca 500 - 600 mld. Kč. To by teprve byl impuls pro tempo hospodářského růstu! A koruna by možná oslabila v důsledku takových masívních toků do ekonomiky i více, než toho dosáhla bankovní rada ČNB touhle jalovou šaškárnou. Ale takhle?

A to při zhruba polovičním počtu obyvatel. Tomu říkám polštář - a pak, že jsou jen ti, kteří se zadlužují! Předpokládám, že například v Austrálii existují obdobné finanční přebytky z vývozu surovin. Dalším, a vůbec největším poskytovatelem zdrojů pro zadlužování ostatních jsou Čína a producenti ropy na Blízkém i Středním východě a v Africe.

Což nakonec v samotném článku potvrzuje jeho autor, když poukazuje na zcela negativní roli ETF a tzv. papírového zlata ve vývoji cen nejen tohoto drahého kovu, nýbrž komodit vůbec. S papírovým zlatem je to ostatně stejné jako s většinou finančních derivátů - jsou to nikoliv finanční nástroje (budoucí kontrakty) pro omezení rizika výrobců a obchodníků, což bylo původně jejich pravé poslání, ale naopak se z nich stala páka pro mnohdy nesmyslné spekulace, jak správně poukazuje i Warren Buffet, když je nazval "zbraněmi hromadného ničení" (finančních a kapitálových trhů).

Tohle je také zajímavý poznatek získaný již před téměř 40 lety. V polské Lodži se tehdy konala mezinárodní konference o vztahu produktivity práce a vzdělanosti. A to i za účasti ekonomů ze západoevropských zemích. Mimo jiné i profesorky Jane Robinsonové, která se spolu s dalšími cambridgskými ekonomy zapsala do historie ekonomických učení, zejména pokud jde o tzv. teorii začarovaných kruhů (vicios circles). Na konferenci už tenkrát zaznívaly obdobné idealistické názory, jaké jsou uvedeny i v tomto článku o učňovském školství. To jest ono dogma "přímé úměrnosti" ekonomické vyspělosti, resp. produktivity práce (případně její dynamiky) úrovni vzdělání. Pak ovšem vystoupila dvojice francouzských a dvojice polských, relativně mladých ekonomů a poukázala na fakt, že jejich empirické studie na toto téma ukazují mnohdy přesně opačný vztah - resp. nepřímou závislost (a tím i "úměru"): V případě polské ekonomiky šlo o to, že při strukturální analýze podle jednotlivých vojvodství se prokázal vztah přesně opačný - opolské vojvodství s nejnižší úrovní vzdělání obyvatel vykazovalo nejvyšší produktivitu práce (v komplexním pojetí, tzn. i s ohledem na tzv. cenu práce). S obdobnými poznatky vystoupili i oba francouzští ekonomové - paní profesorka Robinsonová měla věru co vysvětlovat, protože právě jedna z teorií tzv. začarovaných kruhů vychází z podobné hypotézy jako obsah tohoto článku: nedostatek vzdělání implikuje nízkou produktivitu práce a tím i nedostatečnou tvorbu kapitálu a to zase vede k nízkým výdajům na vzdělání atd. atp. Ale nejen studie polského hospodářství před 40 lety, nýbrž i příklad Číny posledního čtvrtstoletí až 30 let jasně ukazuje, že tento vztah opravdu není ani zdaleka tak jednoznačný, jak to dodnes někteří vidí.