Kam jsme za sto let došli ve srovnání se zemí, od níž jsme se odtrhli. Středně velká země ve středu Evropy, jejíž historii a dnes zvlášť ekonomiku silně ovlivňuje sousedství s Německem, hodně staví na bohaté historii, krásném hlavním městě, přírodě a turistice. Rakousko má s Českem společného mnohem víc než téměř čtyři století společného státu, který zanikl před sto lety. V době končící světové války se proslavil Havlíčkův verš s ozvěnou, která na otázku „Jak je ti, Rakousko?“ odpovídala popravdě – „ouzko, ouzko“. Platilo to nejen na poli válečném, ale i ekonomickém. Bez průmyslových českých zemí, lidnatého Uherska a vzpouzejících se jižních Slovanů zbyl z někdejší monarchie jen pahýl. S výjimkou kosmopolitní a na nový stát lehce naddimenzované Vídně zůstala převážně zemědělská země, izolovaná od nových sousedů novými hranicemi. Nezaměstnanost dosahovala až 50 procent a musela si od Československa půjčit výměnou za ústupky při vyrovnání hranic. Oproti tomu naše vlast se vyhoupla do top 10 ekonomicky nejúspěšnějších zemí světa. Přesto se v druhé polovině minulého století stalo právě Rakousko a jeho životní úroveň naším nedostižným vzorem. Na tomto místě se sluší, aby autor přiznal svůj možná až příliš pozitivní vztah k sousední zemi, kde žila a žije část jeho příbuzenstva, s jehož hlavním městem bylo spjato několik generací jeho předků, jeho pradědeček získal dobré vzdělání v Klagenfurtu a babička narozená v roce 1915 – byť Češka – mluvila coby prvním jazykem rakouskou němčinou. S tím na mysli se pak můžeme ptát, co se stalo, že i přes všechny podobnosti mají dnes Rakušané dle Světové banky šesté nejvyšší HDP na hlavu v Evropě, 15. na světě a my jsme o 19 příček níž. Jistě, máme se líp než před sto lety, ale proč ne jako v Rakousku? 11. září 2001 První odpověď se samozřejmě nabízí – jednačtyřicet let povinného pošetilého budování socialismu za železnou oponou, kdy nás bratrsky vykořisťovali ruští osvoboditelé a okupanti. Jenže od sametové revoluce uplynou napřesrok už tři dekády a výmluva na komunisty přestává na takový odstup od nejbližšího souseda stačit. Co tedy mají, co my ne? Ilustrativní příklad je Česká spořitelna, která koncem milénia zvažovala, že koupí tehdy relativně menší Erste Bank a přes ni expanduje na západní trhy. Nakonec to dopadlo opačně, protože čeští politici odvážný, byť reálný plán zatrhli. Původně malá rakouská banka z vídeňského předměstí pak koupila největší český finanční ústav a Erste je i díky tomu dnes jednou z největších skupin v Evropě. Což není nic proti ní, právě naopak – na rozdíl od nás prokázali Rakušané skvělé strategické myšlení. Legendární je pak příběh Miroslava Macka, tehdejšího místopředsedy smluvněopoziční ODS, který musel rezignovat poté, co se provalilo, že za deset milionů lobboval právě ve prospěch rakouského kupce. Vše ovšem zahalily trosky newyorských dvojčat, protože Mackova aféra se objevila v médiích 11. září 2011. Právě dědictví lidí, kteří dali přednost krátkozrakým zištným motivům a jednali ve prospěch cizího kapitálu na úkor vlastní země, je to, co máme v Česku a co nemají v Rakousku. Co naopak mají oni a my ne, je silný domácí kapitál, především ten finanční. Krom Erste patří k největším rakouským firmám Raiffeisenbank a Volksbank, či pojišťovny VIG a Uniqua.
seznam.cz
(
